Istituto Comprensivo Calderini Tuccimei – Čeština

Dynamika věku učitelů: zvládání výzev v naší škole.

Začala jsem pracovat ve velmi mladém věku - bylo mi jen 25 let. Dnes je většině učitelů více než 60 nebo 50 let... jsou mezi nimi i mladí absolventi. Ale musím říct, že mladí lidé dávají přednost mladému učiteli, ne učiteli určitého věku, protože mladí jsou je určitě energičtější a pravděpodobně i jejich styl výuky je inovativnější.

Někteří kolegové prostě nechtějí přistoupit na digitální výuku: a to mluvíme o věcech, které jsou opravdu velmi základní. Jsou kolegové, kterým je kolem padesáti a šedesáti let a nemají zájem reagovat na preference studentů v oblasti nových možností výuky, protože mají pocit, že jsou jednou nohou ze školy a míří do důchodu. Možná jsou unavení, možná zlenivěli, možná nevědí, co dělají.

V nedávných vzdělávacích kurzech se hodně mluvilo o učení pomocí nových, inovativních strategií. Do praxe se však zavádí jen velmi málo a ve většině případů je to podle mého názoru proto, že neexistuje žádné školení pro učitele. Zkrátka chybí příprava. Nové strategie a metody výuky jsou velmi často spojeny s počítačovým aspektem, s využíváním informačních technologií, což kolegům, kterým je někdy kolem padesáti nebo šedesáti let, působí problém. Podle mého názoru však nechybí jen příprava, ale také ochota odhodlat se k dalšímu profesnímu rozvoji, jako by to byl nějaký problém.

Hlavní důvody, které nás dovedly k problémům, jimž čelíme.

Jelikož jsem v posledních letech pracovala jako suplující učitelka (učitel zastupující učitele na nejrůznějších školách), měla jsem možnost učit na různých školách a také pracovat v různých čtvrtích Říma a římské provincie. A to je jedna z věcí, která mě okamžitě zaujala: rozdíl mezi mladým člověkem a kolegou v určitém věku není otázkou lepších dovedností nebo schopností, naopak je to jednoduše tím, že mladší učitelé jsou aktivnější a obratnější v práci s technikou. Stručně řečeno, rychleji pracují s aplikacemi.

Neexistují žádná strategická opatření, která by pomáhala učitelům, kteří tak rychlí nejsou.

Ale kdybych měla opravdu vyslovit nějaký obecný postřeh, pak řekněme, že si myslím, že školství je prostě zastaralé, potřebuje se zmodernizovat.

Řešení a prevence problémů souvisejících s věkem učitelů: organizační opatření zavedená v naší škole.

Musím říct, že ve škole, kde letos pracuji a kde jsem působila už před třemi lety, je ochotná ředitelka, která dbá na to, aby její tým byl v souladu se současnými trendy. Je to opravdu aktivní škola, i co se týče projektů, které jsou dětem nabízeny. Paní ředitelka je zastáncem kurzů a speciálních projektů.

Každoročně jsou plánovány a realizovány PONy (Národní operační programy ministerstva školství). Stručně řečeno, ve všech školách je PON zdrojem pro školu samotnou.

PONy jsou projekty, které jsou navrhovány ministerstvu školství (MIUR), a pokud je schváleno jejich financování ministerstvem, jsou zařazeny do aktivit školy pro učitele a žáky. Tyto projekty probíhají v odpoledních hodinách a často se jedná spíše o projekty rozvoje znalostí než o projekty na podporu učitelů.

Novým učitelům je poskytován mentoring, za který jsou zodpovědní starší učitelé, ale je obtížné vykonávat souběžně s tímto běžnou práci. Mám štěstí, protože jsem absolvovala univerzitní kurz pro podpůrné učitele a mohla jsem se naučit, jak uplatňovat strategie pro zapojení třídy a práci ve skupinách.

Myslím si, že tento kurz by měli absolvovat všichni učitelé, protože vám dá nástroje pro práci s kýmkoli.

Analýza výhod a nevýhod: povědomí učitele o organizačních opatřeních.

Ředitel školy je ten, kdo navrhuje vzdělávací kurzy, ale je tu problém s jejich využíváním, většinou, řekla bych, že téměř vždy, jsou navrhovány učitelům, kteří mají ve škole stálou smlouvu. Suplující učitelé jsou však podle mého názoru pilířem škol: italská škola je založena na náhradním - zastupujícím zaměstnávání a kurzy pro tyto učitele se neposkytují.

Procento suplujících učitelů v italských školách je vysoké, nejméně 50 %...

Pozitivní dopady zavedených opatření.

Sdílení myšlenek, zkušeností, energie... ale to všechno záleží na konkrétním člověku.

Monitorování a hodnocení zavedených opatření.

Pokud budeme chtít mluvit o opatřeních přijatých v rámci naší školy, jedná se o rekvalifikační kurzy, projekty PONs nebo jiná opatření, která škola podporuje, aby stárnoucím učitelům usnadnila jejich práci. Napadají mě dotazníky vytvořené pro hodnocení probíhající práce nebo činnosti, řekněme jakýsi sebehodnotící dotazník.

Do této kategorie spadá také test INVALSI pro žáky, který se provádí na druhém stupni a v osmé třídě, zatímco dříve se prováděl i v šesté třídě.

Používá ho ministerstvo školství ke kontrole žáků, ale sleduje i práci učitele. Když byly testy INVALSI zavedeny, vyvolalo to velké kontroverze. Mnozí učitelé je nepovažovali za inovativní, ale pouze za kontrolní.

Návrh dalších řešení: posílení úsilí o řešení tohoto problému.

Podle mého názoru je to úkol procelý systém školství... Systém řídí školu a něco se už mění. Ale je rozdíl mezi tím, co se říká, a tím, co se děje ve třídě a ve škole. Ve skutečnosti mluvíme o alternativní výuce, o aktualizaci digitálních dovedností, ale musíme se také podívat na prostředí, na učebny a na dostupné pomůcky. Nejde jen o dovednosti, ale také o nástroje a vybavení, které, upřímně řečeno, někdy chybí nebo jsou poškozené.

Jsem podpůrný učitel. Takový učitel je prostředníkem mezi učitelem konkrétního předmětu a třídou. Samozřejmě nepracuje jen s postiženými žáky, ale s celou třídou. V dnešní době je ve třídách hodně žáků cizinců a žáků se speciálními potřebami. Patří tam děti s různými potřebami, se sociokulturními problémy, s ekonomickými problémy a podobně. Všechny třídy by měly mít takového podpůrného učitele , protože výměna/sdílení mezi učiteli je podle mého názoru velkým přínosem. Tato stálá přítomnost učitele, například podpůrného učitele nebo vychovatele, může však někdy způsobit, že se kolegové cítí nepříjemně.

Zavedení specifických strategií pro daný věk: zavedení formálních nebo neformálních aktivit.

Nic konkrétního realizováno nebylo. Myslím, že pro to existuje mnoho důvodů. Je to nejen otázka vůle, znalostí a kompetencí, ale také otázka praktická, a zejména ekonomická. Někdy, podle mého názoru, alespoň podle toho, co slyším, nejsou peníze na to, nejsou peníze na tamto.